Coton
de Tulear
Coton de
Tulear je plemeno společenského psa,
který pochází z ostrova Madagaskar. Typický je svoji bílou
srstí, malým vzrůstem a přátelskou povahou.
HISTORIE
Coton de
Tulear je malé společenské psí plemeno, pocházející z
Madagaskaru, což je ostrov asi 400 km od Afriky. Na Madagaskar
se pravděpodobně dostal s francouzskými vojáky. Oblíbený
se tehdy stal zejména na jihu ostrova, v okolí města Tuléar,
díky němuž získal i název. Do počátku 21.století byl
chován především mezi bohatšími chovateli. Je známo, že dnes
už vyhynulý pes podobného původu žil i na ostrově Reúnion.
V Evropě se tito psi poprvé objevili v roce 1977 na
výstavě v Paříži. Krom ní je v této době velký počet
jedinců i v Belgii . Právě v těchto dvou zemích se
vyskytuje nejhojněji. V České republice toto plemeno
zastřešuje Klub Coton de Tulear. VZHLED
Tělo se
vyznačuje lehce vyklenutým hřbetem a rovnými končetinami
s kulatými tlapkami. Hlava shora trojúhelníkovitého tvaru, z
profilu krátká. Tmavé oči mají kulatý tvar a trojúhelníkovité
uši jsou svěšené. Výška v kohoutku se přibližně pohybuje
mezi 25 až 28 cm. Váha v rozmezí 4 až 6 kg. Srst je jemná,
vlnitá a bez podsady. Barva srsti bílá, občas s šedými nebo
žlutými znaky. Plemeno je typické pro svoji přátelskou a hravou
povahu.
POVAHA
A PÉČE
Povahově je
toto psí plemeno přátelské, hravé a inteligentní. Svého
majitele si oblíbí s celou jeho rodinou a je velká
pravděpodobnost, že na nich bude závislý. Je poslušný a k
ostatním psům se chová vlídně. Dobře si rozumí i s malými
dětmi. Snadno se učí nové věci, někteří jedinci jsou ovšem
svéhlaví. Hodí se i k jiným domácím zvířatům.Srst vyžaduje
pravidelné kartáčování, předchází se tím tvoření
chuchvalců. Koupat stačí dvakrát ročně, srst má samočistící
schopnost. Nelíná, ale ani se nestříhá. Tito psi pohyb
nevyžadují, ale mohou být dobrými společníky na procházkách a
hodí se i pro psí sporty, jako je agility. Není vhodné, aby
běhali v prašném prostředí.
Východosibiřská
lajka je plemeno psa, pocházející z Ruska. Od
příbuzné západosibiřské lajky se liší robustnější
postavou, svým vzhledem má výrazně blíže k huskymu.
Plemeno bylo oficiálně uznáno v roce 1949.
Popis
plemene
Hlava patří
k výrazným zvláštnostem, její tvar je při pohledu shora
klínovitý s odpovídající šířkou v temenní části. Délka
tlamy a délka temenní části jsou shodné. Východosibiřská
lajka má výrazný šíjový sklon. Čelní sklon je pozvolný a
málo výrazný. Uši jsou vztyčené, pohyblivé a zašpičatělé,
ale přípustné je i mírné zaoblení, nepříliš vysoko posazené.
Oči jsou úzké a šikmo položené, barva očí má být tmavá,
ale připouští se i jiné zbarvení. Zuby jsou silné a s nůžkovým
skusem. Krk je silný a dlouhý jako hlava. Kohoutek vystupuje nad
hřbet a je silně osvalen. Hřbet je rovný, široký a pevný.
Končetiny jsou dobře osvalené s dlouhou holení, jsou dostatečně
zaúhlené. Postavení končetin je přímé, tlapky jsou uzavřené,
paspárky nejsou žádoucí. Ocas dosahuje maximálně ke hleznu.
Zpravidla je srpovitě stočen k zádi. Východosibiřská lajka je
velice aktivní pes se silným loveckým pudem, potřebuje hodně
pohybu. V kohoutku měří psi 55–65 cm a feny 53–63 cm.
Charakter
Východosibiřská
lajka je klidné a vyrovnané povahy. Je velmi inteligentní a
snadno se učí. Rychle si zvyká a není pro ni problém žít i
v městské zástavbě, pokud jí ovšem bude poskytnut dostatek
pohybu. Díky svému sportovnímu založení se hodí pro různé psí
aktivity a sporty. Je velmi přátelská, s návštěvami
nemívá problém. K malým dětem se chová trpělivě. Svému
pánovi je velmi oddaným společníkem. I přes svou kamarádskou
povahu je dobrým hlídačem.
Základní
péče
O srst
východosibiřské lajky není potřeba nijak zvlášť pečovat. Je
velmi hustá, proto může být toto plemeno chováno celoročně
venku, kde ovšem nesmí chybět zateplená bouda. Díky se své
inteligenci se východosibiřská lajka snadno cvičí. Hodí se pro
různé psí sporty. Je vhodným plemenem pro tahání saní či
jiných těžších břemen. Nesmíme opomenout také její lovecké
schopnosti, proto je dobré být ve volné přírodě ostražití.
Grónský pes
je psí plemeno vyšlechtěné v Grónsku. Používá se jako
tažný pes nebo pro lov medvědů a tuleňů. Mezinárodní
sdružení plemeno uznává a řadí jej do sekce severští
sáňoví psi.
VZHLED
Tělo
grónského psa je stavěné na výdrž. Trup je o málo delší, než
je kohoutková výška psa. Tělo je velmi silné a svalnaté, s
velmi širokou hrudí, rovným hřbetem a rovnými širokými bedry.
Záď je mírně svažitá. Značně silný, vysoko nasazený ocas je
nošen nad hřbetem v pevném zatočení. Končetiny jsou lehce
zaúhlené. Tlapky jsou velké, značně silné a robustní. Krk je
velmi silný a krátký. Grónský pes má širokou, mírně klenutou
lebku a zřetelný, ne však přehnaný stop. Klínovitá tlama se
širokým, zcela rovným čenichem se směrem dopředu zužuje, nesmí
však být špičatá. Pysky jsou tenké. Vztyčené trojúhelníkové
uši se zaoblenými špičkami jsou poměrně malé. Oči jsou
umístěny mírně zešikma, nesmějí být vypoulené ani zapadlé.
Skus je silný, nůžkový. Psi mají předepsanou výšku nejméně
60 cm, feny 55 cm. Plemenný standard hmotnost neuvádí. V současné
době se hmotnost plemene vypočítává podle kohoutkové výšky.
Grónský pes má dvojitou srst. Podsada je měkká a hustá, krycí
srst je hustá, rovná a hrubá. Ocas je na spodní straně hustě
porostlý delšími chlupy. U plemene jsou přípustné všechny
barvy a jejich kombinace s výjimkou bílé barvy. Nosní houba je
černá, v zimě však může mít barvu masa.
POVAHA
Grónský pes
ještě neztratil mnoho ze své původnosti. Svou povahou se příliš
nehodí k plnění úlohy rodinného psa. Je nezávislý a vyrovnaný.
Je skromný a spokojí se s málem. Vyniká svou tvrdostí a
houževnatostí, je značně dominantní a může být tvrdohlavý.
Je smečkovým psem a nerad zůstává sám. Štěká málo,
pravidelně však vyje. Má velmi mnoho energie a nezměrnou výdrž.
Grónský pes nemá rád samotu. Vůči psům,
kteří nepatří do jejich smečky, se mohou chovat dominantně.
Obecně nevychází grónský pes příliš dobře s kočkami a
jinými domácími zvířaty, neboť má silný lovecký instinkt.
Známé i neznámé návštěvníky bouřlivě vítá, často
nadšeným vytím. I když velikost a vzhled grónského psa snad
může nezvané hosty odradit, k účelu hlídání a střežení se
plemeno nehodí. Grónský pes se obtížně vychovává. Je velmi
svéhlavý, dominantní a nezávislý. I když má dobrý vztah ke
svému pánovi, instinkty u něj převládají. S vynaložením
velkého úsilí a trpělivosti jej lze naučit základní
poslušnosti, nelze však od něj v tomto směru očekávat mnoho.
Grónský pes je v první řadě tažným psem, zvyklým pracovat v
drsném klimatu. Není to pes do rodiny.
Aljašský malamut
Aljašský malamut je americké psí plemeno, původně chované především severskými domorodými kmeny: Inuity. Je podobné sibiřskému huskymu, avšak patronát nad tímto plemenem nepřevzaly Spojené státy, nýbrž Rusko. Dalšími plemeny podobného typu jsou kanadský eskymáckýpsi, grónští psi nebo samojedi. Tito houževnatí, odolní, přátelští, ale také tvrdohlaví psi se hodí pro aktivní lidi, kteří nehledají psa na výcvik, ale spíše společenského psa.VZHLED
Aljašští malamuti jsou celkově mohutní psi s hlubokým hrudníkem a dobře osvaleným tělem. Pohyb by měl být plynulý, vyvážený. Krycí srstje tvrdá, naopak nesmí být dlouhá nebo měkká. Podstata hustá, vlnitá a mírně delší než krycí srst. V letních měsících je srst kratší a nepůsobí tak hustým dojmem jako v zimě, kdy se po línání srst mění na delší. Zastřihování je na výstavách nepřípustné: povolené jen zastřihávání srsti mezi polštářky na tlapách. Aljašští malamuti disponují širokou škálou různých zbarvení, přičemž ale většina se odvíjí od světle šedého základu s bílými znaky. Bílé znaky zahrnují bílou náprsenku, nohy, masku na obličeji a dolní stranu ocasu. Též břicho bývá zbarveno bíle. Standard též uznává jednolitě bílé jedince. Mimo bílých znaků můžou být aljašští malamuti červení, tmavě šedí, světle šedí, černí, hnědí... Ideální kohoutková výška dle standardu je u psů 25 palů (= 63,5 cm), u fen 23 palců (=58,4 cm). Váha se pohybuje okolo 37 kg. Při posuzování aljašských malamutů se klade velký důraz i na pracovní stránku psa: výdrž, stavbu těla... Hlava je široká a hluboká, harmonických tvarů, stop mírně vyznačený. Uši aljašských malamutů jsou středně velké, avšak vůči hlavě mohou působit jako malé. Mají trojúhelníkovitý tvar se zaoblenými konci. Oči jsou šikmo posazené, oválného tvaru a s hnědou duhovkou. Výraz přátelský. Pysky musí přiléhat, zuby pod nimi by měly být silné a velké; nůžkového skusu. Krk je silný, mírně klenutý a harmonicky navazující na dlouhý a široký hřbet. Ten směrem k zádi může mírně klesat. Bedra pevná, dobře osvalená. Ocas aljašských malamutů je typický pro většinu plemen špiců a pro všechny severské psy. Je hustě osrstěný, ke špičce se zužující a především ho pes nosí nad hřbetem. Nohy jsou silné a mohutné, tlapky kulaté hluboké a s pevnými polštářky. Drápy by pes měl mít krátké a silné, pigmentace není standardem udávána.
Samojed
Samojed je
velmi staré plemeno sibiřského psa. Je to velmi dobromyslný
pes, který má rád dospělé i děti. Není agresivní, a proto
není dobrý hlídač. Psi mají velmi dlouhou krásně hustou srst,
o kterou je nutné pečovat.
HISTORIE
Psi doprovázeli
kočovné kmeny Něnců, kteří prošli téměř celou severní
oblast Asie. Chovatelé pouze zdokonalili jeho srst. Původní
samojed míval na bílé srsti skvrny. Používal se jako
strážce sobích stád,
dnes se užívá jako společník a saňový pes.
NÁROKY
Pes je velmi
houževnatý co se týče nízkých teplot, může tedy žít trvale
venku. Je to pes, který potřebuje pohyb, přesto se však hodí do
města. Je nutné pečovat o jeho dlouhou srst.
POVAHA
Samojed je
přátelský, veselý, inteligentní a velmi poslušný pes někdy
však tvrdohlavý. Je citlivý, přítulný a také velmi
ostražitý. K dětem se většinou chová vstřícně avšak pokud
máte jiného mazlíčka či kočku musíte ho s nimi pečlivě
seznámit a připravit se na případné potíže.
SIBIŘSKÝ HUSKY
Sibiřský husky je menší kompaktní pes. Je to ale přesto velmi hbitý, zdatný pomocník, který je oddaný svému pánovi. Málokdy štěká, rád ale vyje. Pes je nejoblíbenější v USA a Kanadě, kde většinou žije ve studených oblastech. Je to velmi spolehlivý pes, který může mít různou barvu srsti a očí. Nejčastější zbarvení srsti jsou dvojité kombinace bílé a černé, hnědé, šedé, stříbrné, zlaté, měděné či světle červené. Někdy se vyskytují i jedinci čistě bílí. Husky se dožívá až 15 let.
Sibiřský husky je menší kompaktní pes. Je to ale přesto velmi hbitý, zdatný pomocník, který je oddaný svému pánovi. Málokdy štěká, rád ale vyje. Pes je nejoblíbenější v USA a Kanadě, kde většinou žije ve studených oblastech. Je to velmi spolehlivý pes, který může mít různou barvu srsti a očí. Nejčastější zbarvení srsti jsou dvojité kombinace bílé a černé, hnědé, šedé, stříbrné, zlaté, měděné či světle červené. Někdy se vyskytují i jedinci čistě bílí. Husky se dožívá až 15 let.
HISTORIE
Vznikl na Sibiři,
jako tažný pes. Postupně se v průběhu 19.
století dostával s obchodníky ze Sibiře do Severní
Ameriky. Využíval se k tahání saní, dnes je velmi oblíbený
v soutěžích psích spřežení. Přestože v jeho názvu je
"sibiřský" a Sibiř je místem vzniku tohoto plemene, je
sibiřský husky považován za americké psí plemeno.
TĚLESNÁ
STAVBA
Postava je
souměrná, pes má vodorovná záda, spáditá linie je nežádoucí.
Poměr délky čenichu (od nosu ke stopu) je stejný jako od stopu k
týlnímu hrbolu. Uši mají tvar trojúhelníků, stojí rovnoběžně
a musí být dobře osrstěné. Husky má na nohách velmi silné
kosti a svaly. Tlapky jsou hustě osrstěné i mezi polštářky, aby
mohly odolávat velmi nízkým teplotám a nevznikaly omrzliny. Ocas
je huňatý a má být dlouhý k hleznům, aby si jím pes mohl v
případě potřeby překrýt čenich. Barva očí má být co
nejtmavší, modrá barva oka je povolena. Taktéž je povolené
různobarevné oko nebo každé oko jiné barvy. Hnědí jedinci
mívají oči zesvětlené do tzv. barvy amber. Proměnný nos je
povolen. Barva srsti je povolena jakákoliv. Žádoucí jsou bílé
znaky na hlavě, břiše, špičce ocasu a nohou.
...MUSHING
Psí
spřežení, jízda
se psím spřežením nebo musherství (mašérství), anglicky: mushing,
je sport,
při kterém dva nebo více psů v postrojích tahají
svého psovoda – mašéra na
speciálních saních nebo
na řiditelném vozíku. Jedná se o jedno z odvětví
tzv. kynologického
sportu, jež má svůj původ odvozený z běžné praxe psích
spřežení, která jsou zcela běžně využívána k přepravě
osob nebo i k dopravě materiálů v arktických nebo
i v antarktických klimatických podmínkách.
Postavení psů záleží na jejich výcviku, stáří a zkušenosti.
Vepředu běží takzvaný vedoucí pes (nejinteligentnější ze
smečky), za ním nebo vedle něho starší a slabší psi a úplně
vzadu mladí, silní a nezkušení psi.
MAŠER
Mašér
je člověk, který dokázal skloubit lásku ke psům a ke sportu.
Měřítkem kvality mašéra bývají jeho výsledky. Primárně je
jím zejména styl, kterým se tento člověk stará o psy, a míra
jeho osobní autority, jež vyjadřuje to, jak ho psi respektují.
Právě proto by se tomuto sportu měl věnovat jen člověk, který
mu bude moci věnovat dostatek času, financí, fyzických i
psychických sil. Co se týče závodů, tak úspornou variantou jsou
disciplíny s jedním, případně se dvěma psy(canicross,
bikejoring, skijoring, D kategorie). Věnovat se tomuto sportu
znamená přizpůsobit mu celý svůj život, z čehož vyplývá
množství radostí, ale i starostí a úsilí. Odměnou bývají
zajímavé zážitky a hlavně možnost sledovat radost psů při
tahání.
VÝCVIK
Výcvik
saňových psů začíná od jejich druhého měsíce života (tj.
odloučení od matky). Začíná se každodenním během a učením
základních povelů. Nejzákladnějším povelem je přivolání na
jméno. U mladých štěňat nemusíme používat obojek, necháváme
psa volně pobíhat po okolí. Pokud se příliš vzdálí zavoláme
jej jménem a nabídneme pamlsek. Při každém přivolání psa
odměníme.
Česká vědecká stanice v Antarktidě
Jinak
se také nazývá ,,Česká vědecká stanice Johanna Gregora
Mendela.“
O
stanici:
Mendelova
polární stanice je česká výzkumná stanice v Antarktidě na
pobřeží ostrova
Jamese Rosse. Založil ji polárník Pavel
Prošek. Slavnostně byla otevřena v únoru 2007,
čímž se Česko stalo
26. zemí s vlastní vědeckou základnou na
kontinentu. Stanice je majetkem brněnské Masarykovy
univerzity a dostala jméno po zakladateli
moderní genetiky, meteorologovi Johannu
Gregoru Mendelovi. Díky výzkumné činnosti na této stanici
patří Česko mezi státy s hlasovacím právem v Antarktickém
smluvním systému.
Kde
se stanice nachází:
Stanice
leží 100 metrů od moře, Pro stavbu stanice byla zvolena
severní část ostrova Jamese Rosse. Tento ostrov (jeho rozloha je
zhruba 2 500 km²) se asi z 80 % nachází pod pokryvným
ledovcem, pouze jeho severní část (Ulu Peninsula) je bez ledovce.
Popis
budovy:
Je
tvořena hlavní budovou určenou pro pobyt 15 až 20 výzkumníků a
sloužící pro účely ubytování, stravování, relaxace,
laboratorní činnosti apod. V okolí se nachází dalších devět
technických kontejnerů, v nichž jsou sklady, garáže a
elektrocentrála. V současnosti je stanice využívána
v letních měsících zejména vědci z brněnské
Masarykovy univerzity, je však otevřena i nejrůznějším externím
projektům.
Uvnitř se nachází dvanáct jedno- až dvoulůžkových
ložnic, dvě společné pracovny, ale také jídelna, kuchyňka,
hygienické zařízení.
Zdroje:
Český antarktický nadační fond, Wikipedie
Šárka
Hromková
Comments
Post a Comment