Lípa

Coton de Tulear

Coton de Tulear je plemeno společenského psa, který pochází z ostrova Madagaskar. Typický je svoji bílou srstí, malým vzrůstem a přátelskou povahou.

HISTORIE

Coton de Tulear je malé společenské psí plemeno, pocházející z Madagaskaru, což je ostrov asi 400 km od Afriky. Na Madagaskar se pravděpodobně dostal s francouzskými vojáky. Oblíbený se tehdy stal zejména na jihu ostrova, v okolí města Tuléar, díky němuž získal i název. Do počátku 21.století byl chován především mezi bohatšími chovateli. Je známo, že dnes už vyhynulý pes podobného původu žil i na ostrově Reúnion. V Evropě se tito psi poprvé objevili v roce 1977 na výstavě v Paříži. Krom ní je v této době velký počet jedinců i v Belgii . Právě v těchto dvou zemích se vyskytuje nejhojněji. V České republice toto plemeno zastřešuje Klub Coton de Tulear. VZHLED

Tělo se vyznačuje lehce vyklenutým hřbetem a rovnými končetinami s kulatými tlapkami. Hlava shora trojúhelníkovitého tvaru, z profilu krátká. Tmavé oči mají kulatý tvar a trojúhelníkovité uši jsou svěšené. Výška v kohoutku se přibližně pohybuje mezi 25 až 28 cm. Váha v rozmezí 4 až 6 kg. Srst je jemná, vlnitá a bez podsady. Barva srsti bílá, občas s šedými nebo žlutými znaky. Plemeno je typické pro svoji přátelskou a hravou povahu.

POVAHA A PÉČE

Povahově je toto psí plemeno přátelské, hravé a inteligentní. Svého majitele si oblíbí s celou jeho rodinou a je velká pravděpodobnost, že na nich bude závislý. Je poslušný a k ostatním psům se chová vlídně. Dobře si rozumí i s malými dětmi. Snadno se učí nové věci, někteří jedinci jsou ovšem svéhlaví. Hodí se i k jiným domácím zvířatům.Srst vyžaduje pravidelné kartáčování, předchází se tím tvoření chuchvalců. Koupat stačí dvakrát ročně, srst má samočistící schopnost. Nelíná, ale ani se nestříhá. Tito psi pohyb nevyžadují, ale mohou být dobrými společníky na procházkách a hodí se i pro psí sporty, jako je agility. Není vhodné, aby běhali v prašném prostředí.

Východosibiřská lajka

Východosibiřská lajka je plemeno psa, pocházející z Ruska. Od příbuzné západosibiřské lajky se liší robustnější postavou, svým vzhledem má výrazně blíže k huskymu. Plemeno bylo oficiálně uznáno v roce 1949.

Popis plemene

Hlava patří k výrazným zvláštnostem, její tvar je při pohledu shora klínovitý s odpovídající šířkou v temenní části. Délka tlamy a délka temenní části jsou shodné. Východosibiřská lajka má výrazný šíjový sklon. Čelní sklon je pozvolný a málo výrazný. Uši jsou vztyčené, pohyblivé a zašpičatělé, ale přípustné je i mírné zaoblení, nepříliš vysoko posazené. Oči jsou úzké a šikmo položené, barva očí má být tmavá, ale připouští se i jiné zbarvení. Zuby jsou silné a s nůžkovým skusem. Krk je silný a dlouhý jako hlava. Kohoutek vystupuje nad hřbet a je silně osvalen. Hřbet je rovný, široký a pevný. Končetiny jsou dobře osvalené s dlouhou holení, jsou dostatečně zaúhlené. Postavení končetin je přímé, tlapky jsou uzavřené, paspárky nejsou žádoucí. Ocas dosahuje maximálně ke hleznu. Zpravidla je srpovitě stočen k zádi. Východosibiřská lajka je velice aktivní pes se silným loveckým pudem, potřebuje hodně pohybu. V kohoutku měří psi 55–65 cm a feny 53–63 cm.

Charakter

Východosibiřská lajka je klidné a vyrovnané povahy. Je velmi inteligentní a snadno se učí. Rychle si zvyká a není pro ni problém žít i v městské zástavbě, pokud jí ovšem bude poskytnut dostatek pohybu. Díky svému sportovnímu založení se hodí pro různé psí aktivity a sporty. Je velmi přátelská, s návštěvami nemívá problém. K malým dětem se chová trpělivě. Svému pánovi je velmi oddaným společníkem. I přes svou kamarádskou povahu je dobrým hlídačem.

Základní péče

O srst východosibiřské lajky není potřeba nijak zvlášť pečovat. Je velmi hustá, proto může být toto plemeno chováno celoročně venku, kde ovšem nesmí chybět zateplená bouda. Díky se své inteligenci se východosibiřská lajka snadno cvičí. Hodí se pro různé psí sporty. Je vhodným plemenem pro tahání saní či jiných těžších břemen. Nesmíme opomenout také její lovecké schopnosti, proto je dobré být ve volné přírodě ostražití.

GRÓNSKÝ PES

Grónský pes je psí plemeno vyšlechtěné v Grónsku. Používá se jako tažný pes nebo pro lov medvědů a tuleňů. Mezinárodní sdružení plemeno uznává a řadí jej do sekce severští sáňoví psi.

VZHLED

Tělo grónského psa je stavěné na výdrž. Trup je o málo delší, než je kohoutková výška psa. Tělo je velmi silné a svalnaté, s velmi širokou hrudí, rovným hřbetem a rovnými širokými bedry. Záď je mírně svažitá. Značně silný, vysoko nasazený ocas je nošen nad hřbetem v pevném zatočení. Končetiny jsou lehce zaúhlené. Tlapky jsou velké, značně silné a robustní. Krk je velmi silný a krátký. Grónský pes má širokou, mírně klenutou lebku a zřetelný, ne však přehnaný stop. Klínovitá tlama se širokým, zcela rovným čenichem se směrem dopředu zužuje, nesmí však být špičatá. Pysky jsou tenké. Vztyčené trojúhelníkové uši se zaoblenými špičkami jsou poměrně malé. Oči jsou umístěny mírně zešikma, nesmějí být vypoulené ani zapadlé. Skus je silný, nůžkový. Psi mají předepsanou výšku nejméně 60 cm, feny 55 cm. Plemenný standard hmotnost neuvádí. V současné době se hmotnost plemene vypočítává podle kohoutkové výšky. Grónský pes má dvojitou srst. Podsada je měkká a hustá, krycí srst je hustá, rovná a hrubá. Ocas je na spodní straně hustě porostlý delšími chlupy. U plemene jsou přípustné všechny barvy a jejich kombinace s výjimkou bílé barvy. Nosní houba je černá, v zimě však může mít barvu masa.

POVAHA

Grónský pes ještě neztratil mnoho ze své původnosti. Svou povahou se příliš nehodí k plnění úlohy rodinného psa. Je nezávislý a vyrovnaný. Je skromný a spokojí se s málem. Vyniká svou tvrdostí a houževnatostí, je značně dominantní a může být tvrdohlavý. Je smečkovým psem a nerad zůstává sám. Štěká málo, pravidelně však vyje. Má velmi mnoho energie a nezměrnou výdrž. Grónský pes nemá rád samotu. Vůči psům, kteří nepatří do jejich smečky, se mohou chovat dominantně. Obecně nevychází grónský pes příliš dobře s kočkami a jinými domácími zvířaty, neboť má silný lovecký instinkt. Známé i neznámé návštěvníky bouřlivě vítá, často nadšeným vytím. I když velikost a vzhled grónského psa snad může nezvané hosty odradit, k účelu hlídání a střežení se plemeno nehodí. Grónský pes se obtížně vychovává. Je velmi svéhlavý, dominantní a nezávislý. I když má dobrý vztah ke svému pánovi, instinkty u něj převládají. S vynaložením velkého úsilí a trpělivosti jej lze naučit základní poslušnosti, nelze však od něj v tomto směru očekávat mnoho. Grónský pes je v první řadě tažným psem, zvyklým pracovat v drsném klimatu. Není to pes do rodiny.

Aljašský malamut

Aljašský malamut je americké psí plemeno, původně chované především severskými domorodými kmeny: Inuity. Je podobné sibiřskému huskymu, avšak patronát nad tímto plemenem nepřevzaly Spojené státy, nýbrž Rusko. Dalšími plemeny podobného typu jsou kanadský eskymáckýpsi, grónští psi nebo samojedi. Tito houževnatí, odolní, přátelští, ale také tvrdohlaví psi se hodí pro aktivní lidi, kteří nehledají psa na výcvik, ale spíše společenského psa.
VZHLED
Aljašští malamuti jsou celkově mohutní psi s hlubokým hrudníkem a dobře osvaleným tělem. Pohyb by měl být plynulý, vyvážený. Krycí srstje tvrdá, naopak nesmí být dlouhá nebo měkká. Podstata hustá, vlnitá a mírně delší než krycí srst. V letních měsících je srst kratší a nepůsobí tak hustým dojmem jako v zimě, kdy se po línání srst mění na delší. Zastřihování je na výstavách nepřípustné: povolené jen zastřihávání srsti mezi polštářky na tlapách. Aljašští malamuti disponují širokou škálou různých zbarvení, přičemž ale většina se odvíjí od světle šedého základu s bílými znaky. Bílé znaky zahrnují bílou náprsenku, nohy, masku na obličeji a dolní stranu ocasu. Též břicho bývá zbarveno bíle. Standard též uznává jednolitě bílé jedince. Mimo bílých znaků můžou být aljašští malamuti červení, tmavě šedí, světle šedí, černí, hnědí... Ideální kohoutková výška dle standardu je u psů 25 palů (= 63,5 cm), u fen 23 palců (=58,4 cm). Váha se pohybuje okolo 37 kg. Při posuzování aljašských malamutů se klade velký důraz i na pracovní stránku psa: výdrž, stavbu těla... Hlava je široká a hluboká, harmonických tvarů, stop mírně vyznačený. Uši aljašských malamutů jsou středně velké, avšak vůči hlavě mohou působit jako malé. Mají trojúhelníkovitý tvar se zaoblenými konci. Oči jsou šikmo posazené, oválného tvaru a s hnědou duhovkou. Výraz přátelský. Pysky musí přiléhat, zuby pod nimi by měly být silné a velké; nůžkového skusu. Krk je silný, mírně klenutý a harmonicky navazující na dlouhý a široký hřbet. Ten směrem k zádi může mírně klesat. Bedra pevná, dobře osvalená. Ocas aljašských malamutů je typický pro většinu plemen špiců a pro všechny severské psy. Je hustě osrstěný, ke špičce se zužující a především ho pes nosí nad hřbetem. Nohy jsou silné a mohutné, tlapky kulaté hluboké a s pevnými polštářky. Drápy by pes měl mít krátké a silné, pigmentace není standardem udávána.

 

Samojed

Samojed je velmi staré plemeno sibiřského psa. Je to velmi dobromyslný pes, který má rád dospělé i děti. Není agresivní, a proto není dobrý hlídač. Psi mají velmi dlouhou krásně hustou srst, o kterou je nutné pečovat.

HISTORIE

Psi doprovázeli kočovné kmeny Něnců, kteří prošli téměř celou severní oblast Asie. Chovatelé pouze zdokonalili jeho srst. Původní samojed míval na bílé srsti skvrny. Používal se jako strážce sobích stád, dnes se užívá jako společník a saňový pes.

NÁROKY

Pes je velmi houževnatý co se týče nízkých teplot, může tedy žít trvale venku. Je to pes, který potřebuje pohyb, přesto se však hodí do města. Je nutné pečovat o jeho dlouhou srst.

POVAHA

Samojed je přátelský, veselý, inteligentní a velmi poslušný pes někdy však tvrdohlavý. Je citlivý, přítulný a také velmi ostražitý. K dětem se většinou chová vstřícně avšak pokud máte jiného mazlíčka či kočku musíte ho s nimi pečlivě seznámit a připravit se na případné potíže.

SIBIŘSKÝ HUSKY
Sibiřský husky je menší kompaktní pes. Je to ale přesto velmi hbitý, zdatný pomocník, který je oddaný svému pánovi. Málokdy štěká, rád ale vyje. Pes je nejoblíbenější v USA a Kanadě, kde většinou žije ve studených oblastech. Je to velmi spolehlivý pes, který může mít různou barvu srsti a očí. Nejčastější zbarvení srsti jsou dvojité kombinace bílé a černé, hnědé, šedé, stříbrné, zlaté, měděné či světle červené. Někdy se vyskytují i jedinci čistě bílí. Husky se dožívá až 15 let.

HISTORIE

Vznikl na Sibiři, jako tažný pes. Postupně se v průběhu 19. století dostával s obchodníky ze Sibiře do Severní Ameriky. Využíval se k tahání saní, dnes je velmi oblíbený v soutěžích psích spřežení. Přestože v jeho názvu je "sibiřský" a Sibiř je místem vzniku tohoto plemene, je sibiřský husky považován za americké psí plemeno.

TĚLESNÁ STAVBA

Postava je souměrná, pes má vodorovná záda, spáditá linie je nežádoucí. Poměr délky čenichu (od nosu ke stopu) je stejný jako od stopu k týlnímu hrbolu. Uši mají tvar trojúhelníků, stojí rovnoběžně a musí být dobře osrstěné. Husky má na nohách velmi silné kosti a svaly. Tlapky jsou hustě osrstěné i mezi polštářky, aby mohly odolávat velmi nízkým teplotám a nevznikaly omrzliny. Ocas je huňatý a má být dlouhý k hleznům, aby si jím pes mohl v případě potřeby překrýt čenich. Barva očí má být co nejtmavší, modrá barva oka je povolena. Taktéž je povolené různobarevné oko nebo každé oko jiné barvy. Hnědí jedinci mívají oči zesvětlené do tzv. barvy amber. Proměnný nos je povolen. Barva srsti je povolena jakákoliv. Žádoucí jsou bílé znaky na hlavě, břiše, špičce ocasu a nohou.

...

MUSHING

Psí spřežení, jízda se psím spřežením nebo musherství (mašérství), anglicky: mushing, je sport, při kterém dva nebo více psů v postrojích tahají svého psovoda – mašéra na speciálních saních nebo na řiditelném vozíku. Jedná se o jedno z odvětví tzv. kynologického sportu, jež má svůj původ odvozený z běžné praxe psích spřežení, která jsou zcela běžně využívána k přepravě osob nebo i k dopravě materiálů v arktických nebo i v antarktických klimatických podmínkách. Postavení psů záleží na jejich výcviku, stáří a zkušenosti. Vepředu běží takzvaný vedoucí pes (nejinteligentnější ze smečky), za ním nebo vedle něho starší a slabší psi a úplně vzadu mladí, silní a nezkušení psi.

MAŠER

Mašér je člověk, který dokázal skloubit lásku ke psům a ke sportu. Měřítkem kvality mašéra bývají jeho výsledky. Primárně je jím zejména styl, kterým se tento člověk stará o psy, a míra jeho osobní autority, jež vyjadřuje to, jak ho psi respektují. Právě proto by se tomuto sportu měl věnovat jen člověk, který mu bude moci věnovat dostatek času, financí, fyzických i psychických sil. Co se týče závodů, tak úspornou variantou jsou disciplíny s jedním, případně se dvěma psy(canicross, bikejoring, skijoring, D kategorie). Věnovat se tomuto sportu znamená přizpůsobit mu celý svůj život, z čehož vyplývá množství radostí, ale i starostí a úsilí. Odměnou bývají zajímavé zážitky a hlavně možnost sledovat radost psů při tahání.

VÝCVIK

Výcvik saňových psů začíná od jejich druhého měsíce života (tj. odloučení od matky). Začíná se každodenním během a učením základních povelů. Nejzákladnějším povelem je přivolání na jméno. U mladých štěňat nemusíme používat obojek, necháváme psa volně pobíhat po okolí. Pokud se příliš vzdálí zavoláme jej jménem a nabídneme pamlsek. Při každém přivolání psa odměníme.

Česká vědecká stanice v Antarktidě

Jinak se také nazývá ,,Česká vědecká stanice Johanna Gregora Mendela.“

O stanici:

Mendelova polární stanice je česká výzkumná stanice v Antarktidě na pobřeží ostrova Jamese Rosse. Založil ji polárník Pavel Prošek. Slavnostně byla otevřena v únoru 2007, čímž se Česko stalo 26. zemí s vlastní vědeckou základnou na kontinentu. Stanice je majetkem brněnské Masarykovy univerzity a dostala jméno po zakladateli moderní genetiky, meteorologovi Johannu Gregoru Mendelovi. Díky výzkumné činnosti na této stanici patří Česko mezi státy s hlasovacím právem v Antarktickém smluvním systému.

Kde se stanice nachází:

Stanice leží 100 metrů od moře, Pro stavbu stanice byla zvolena severní část ostrova Jamese Rosse. Tento ostrov (jeho rozloha je zhruba 2 500 km²) se asi z 80 % nachází pod pokryvným ledovcem, pouze jeho severní část (Ulu Peninsula) je bez ledovce.

Popis budovy:

Je tvořena hlavní budovou určenou pro pobyt 15 až 20 výzkumníků a sloužící pro účely ubytování, stravování, relaxace, laboratorní činnosti apod. V okolí se nachází dalších devět technických kontejnerů, v nichž jsou sklady, garáže a elektrocentrála. V současnosti je stanice využívána v letních měsících zejména vědci z brněnské Masarykovy univerzity, je však otevřena i nejrůznějším externím projektům. Uvnitř se nachází dvanáct jedno- až dvoulůžkových ložnic, dvě společné pracovny, ale také jídelna, kuchyňka, hygienické zařízení.

Zdroje: Český antarktický nadační fond, Wikipedie

Šárka Hromková